CHABIČOVSKÝ DEVON

Severně od obce Chabičov (Šternberk), v úvozu po pravé straně silnice na Huzovou jsou v délce asi 200 metrů odkryty jílovité břidlice devonského stáří s tektonicky postiženými polohami obsahujícími zachovalou hlubokovodní faunu a zbytky flory. Stratigraficky tyto devonské výchozy spadají do svrchních poloh spodního devonu - svrchní ems. Ekvivalent tohoto stáří v Barrandienu je dalejsko-třebotovské souvrství nebo suchomastské vápence. "Lokalita Chabičov u Šternberka byla poprvé popsána Kettnerem (1939). Ten ji podle stavu tehdejšího stratigrafického dělení přiřadil ke stupni eifel. Do tohoto stupně ji řadili i další autoři, např. Chlupáč (1965) nebo Strnad (1957). Nové řazení umožnila až nová mezinárodní redefinice spodní hranice eifelu v 80. letech 20. století a u Chabičova i nový nález vůdčího goniatita Gyroceratites gracilis Bronn, který je typický pro dalej a do stupně eifel nezasahuje". Významní jsou především zástupci trilobitové fauny s dobře pozorovatelnými adaptacemi na hlubokovodní prostředí s nedostatkem světla. Jejich oči jsou redukované, případně často zcela zaniklé. Nejbližší příbuzní "chabičovských" trilobitů byli nalezeni až v Číně a Vietnamu. Na lokalitě Chabičov bylo popsáno několik zcela nových druhů trilobitů (Illaenula illaenoides (Šnajdr, 1977) †, drobný proetidní trilobit se zachovalými tykadly Moravocoryphe kettneri Přibyl & Vaněk, 1978 †, Struveaspis micromma (Roemer, 1852) †, proetid Piriproetus sp. a phacopid Plagiolaria sp. a v poslední době například také extrémě vzácný Reticuloharpes sp.). Dále lze nalézt zbytky goniatitů, nautiloidů, mlžů, tentakulitů, brachiopodů, crinoidů a rostlin.
Volná citace: Ivo Chlupáč. Devonští trilobiti Moravy a Slezska, jejich výskyt a význam, Přírodovědné studie Muzea Prostějovska, sv. 3. Prostějov, 2000

Trilobita Walch, 1771 † - trilobiti

• Illaenula illaenoides (Šnajdr, 1977)

Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Phacopoidea †, čeleď: Phacopidae Hawle & Corda, 1847 †, Rod: Illaenula Chlupáč, 1977 †, druh: Illaenula illaenoides (Chlupáč, 1977) †.

Slepé rody trilobitů Illaenula a Ductina patřící do řádu Phacopida (čeleď Phacopidae), žili v mořích středního devonu jak na území České republiky - respektive Moravy (Chabičov aj.) nebo také Německa a Anglie (druh Ductina ductifrons R. et E. Richter, 1923 †). Z Evropského úhlu pohledu je zajímavé, že jejich úzce blízké příbuzné známe i z Asie (Čína, Vietnam aj. - Ductina vietnamica Maksimova, 1965 †). Trilobita popsal Prof. I. Chlupáč v roce 1977 jako Ductina (Illaenula) illaenoides sp. n. U rodu Illaenula a Ductina jde ale v podstatě o trilobity, kteří se vyznačují řadou shodných morfologických znaků. Z toho důvodu není původní Chlupáčův příklon k již popsanému rodu Ductina Richter & Richter, 1931 † tak zvláštní. Konec konců, byl to právě Chlupáč, který rozpoznal na obou rodech jisté odlišnosti a rozdíly, na základě kterých stanovil samostatný rod Illaenula (Chlupáč, 1977). Například druh Ductina vietnamica Maksimova, 1965 † ze středního devonu severního Vietnamu se odlišuje mj. znaků - nakolik lze usuzovat ze stlačeného materiálu z Chabičova - především širší osou a pouze kratším pygidiem.

Většina nálezů v Chabičově patří právě specifickému druhu Illaenula illaenoides (Chlupáč, 1977) †. Jedná se o specializovaný slepý druh trilobita, který dosahoval délky trupu kolem 65 mm. Nutno podotknout, že většina takto velkých nalezených jedinců je rozplavená. Proto tento kompletně zachovalý 5 centimetrový jedinec (foto nad textem) má své pevné místo, mezi těmi největšími jedinci duhu. Podobnou formu tohoto fakopidního trilobita můžeme nalézt nejblíže v jižní části Rýnského břidličného pohoří (Basse a Müller, 2000) - oblast v Německu, ale zdá se, že nejbližší příbuzný je Illaenula (Ductina) vietnamica (Maximova, 1965), jež je znám z nálezů z Číny a Vietnamu.
Na lokalitě Chabičov je tento druh vázán na druh Struveaspis micromma (Roem.) s nímž byl do poloviny 70. let 20. století ztotožněn (Chlupáč, 1977) a jemuž je velmi podobný. Teprve studiem většího počtu nově nalezených exemplářů se podařilo rozlišit sekundární znaky způsobené stlačením od primárních znaků, a tudíž bylo možné oba druhy od sebe odlišit, a bylo možné specifikovat charakteristické znaky. Illaenula illaenoides se od Struveaspis micromma liší zejména v absenci očí, velmi slabými hřbetními rýhami na cephalonu, rovnoměrně obloukovitým obrysem cephalonu a delší hlavou. Pygidium, je velmi mírně segmentované (u stlačených exemplářů až zcela hladké).

Na obrázku níže je postup při preparaci předešlého nálezu. V Chabičově v úvozu jsou dvě charakteristické fosiliferní typy břidlic. Ta první má světlou okrovou barvu. Poměrně snadno se štípe, zvláště, je-li již nějakou dobu vyvětralá. Pakliže je ale vlhká, či čerstvě vykopaná, chová se tak trochu jako ztuhlé bláto, tudíž bychom moc v tomto stavu štěp břidlice nedoporučovali. Druhým typem břidlic jsou tmavší, modravě šedé, velmi přilnavé břidlice. Uvádí se, že je tento typ neméně bohatý na fosilie, ačkoliv my jsme v nich našli nálezů méně. Je však daleko více přilnavý a tudíž hůře štípatelný, než předchozí typ. Zatímco v předchozích typech břidlic jsme nalezli pouhým odštípnutím jak pozitiv fosilie, tak negativ, u tohoto druhu břidlice se nám to zatím nepodařilo. Fosilie musela projít poměrně náročnou preparací, například na úkor ztráty neagativního protiotisku.

Popis: obrys cephalonu je rovnoměrně půlkruhový, jeho dorzální strana velmi nezřetelně brázděná (všechny brázdy jsou velmi slabé). Glabela neostře ohraničená, vpředu rozšířená, mírně klenutá (pravděpodobně poněkud stlačená). Glabelární brázdy S2 a S3 neznatelné, preokcipitální (předozadní), brázda S1 silně laterálně na krátkou vzdálenost prohloubená, mediálně přerušená. Oči a palp. laloky chybějí, genae tvoří jednolitou subtriangulární plochu bez jakéhokoliv náznaků očí. Hypostom poměrně krátký fakopidního typu, s velkými ant. křídly a úzkým laterálním okrajem; post. část hypostomu ostrá (u všech sbíraných exemplářů poškozená stlačením). Trup je tvořen z jedenácti segmentů, osové prstence bez diferencovaných lat. osových uzlin a nezúžené. (konvexita narušena kompresí), hřbetní rýhy nápadné. Pygidium velké, pokud je stlačené, až subkruhovité v obrysu. Je velmi mírně segmentované, mělké, neostré hřbetní brázdy naznačují vymezení hřbetních brázd. Úzká pygidiální osa se postupně zužuje a nedosahuje post. okraje. Povrch cefalonu, thoraxu a pygidia je hladký.

Foto nahoře - vlevo pozitiv, vpravo negativ (v mobilní aplikaci nahoře a dole). Jedná se pravděpodobně o nějaké ranně či pozdně holaspidní stadium trilobita. Má již vyvinuto vše, co má dospělý jedinec, přesto jeho fyziognomie a velikost zcela dospělému jedinci neodpovídá. Břidlice je plná jehlicovitých schránek drobných tentakulitů.

Illaenula illaenoides dle Chlupáče, 1973. 

Vědecká synonyma
Ductina (Illaenula) illaenoides Chlupáč, 1977
Ductina illaenoides Chlupáč, 1977
Phacopidella (Denckmannites) micromma (A. ROEMER)

Zdroj: Ivo Chlupáč. The phacopid trilobites of the Silurian and Devonian of Czechoslovakia, vydal ÚÚG, Praha, v Academii, nakladatelství Československé akademie věd • Praha 1977

• Moravocoryphe kettneri Přibyl & Vaněk, 1978 (Eodrevermannia kettneri Chlupáč, 1965)

Řád: Proetida Fortey & Owens, 1975 †, podřád: Proetina Přibyl 1946 †, nadčeleď: Proetoidea Hawle and Corda 1847 †, čeleď: Proetidae Salter, 1864 †, rod: Moravocoryphe Přibyl and Vaněk 1978 †, druh: Moravocoryphe kettneri Přibyl & Vaněk, 1978 †.

Nález, který rozhodně patří k těm méně hojným, tektonickými vlivy zdeformovaného cranidia droboučkého trilobita rodu Moravocoryphe Přibyl & Vaněk 1978 †, jehož klasifikace je do dnes předmětem sporů a diskuzí. Již Ivo Chlupáč jej roku 1965 přiřadil nejprve rodu Eodrevermannia Přibyl, 1946 †. Trilobit však nese jisté morfologické odlišnosti, kterých si všimnul Štěpán Rak (2011). Ten na základě studia typového materiálu uloženého v ČGS Praha objevil dosud všemi zcela opomíjené výrazné párové trny vybíhající z přední strany okrajového lemu hlavového štítu trilobita Moravocoryphe kettneri (pravděpodobně nejde o tykadla, které trilobiti také měli), jedná se tedy o zcela nový morfologický znak se vztahem k autekologii daného taxonu. Nálezy jakékoli části tohoto drobného trilobita jsou naprosto ojedinělé, zvláště, zachovají-li se na cranidiu ony trny, jako v tomto případě.

Kresba Š. Rak. 

Popis rodu Eodrevermannia Přibyl, 1964 - polokruhovitá hlava, nízká kónická glabela s třemi páry glabelárních rýh. Široké kranidium a úzké volné líce s lícními trny. Trup krátký s širokou osou. Pygidium s krátkou osou, nedosahující k okraji. Okrajová lišta není vyvinuta. Skulpturu tvoří jemné hrbolky na kranidiu.

• Struveaspis micromma (Roemer, 1852)

Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Phacopoidea †, čeleď: Phacopidae Hawle a Corda, 1847 †, rod: Struveaspis Alberti, 1966 †, druh: Struveaspis micromma (Roemer, 1852) †.

Podrobný popis tohoto charakteristického druhu podali R. et E. Richterovi (1943). V hlavních diagnostických rysech je materiál z Barrandienu a z Moravy shodný s exempláři popsanými R. et E. Richterovými. Určité rozdíly lze pozorovat u některých exemplářů z třebotovských vápenců v barrandienské oblasti. Co se týče druhu Struveaspis micromma z třebotovských vápenců, tak ti nesou na glabelách velmi jemnou granulaci, která se směrem dopředu zhušťuje. Podle sdělení G. Albertiho vykazují některé exempláře z Maroka a Porýní analogické znaky, takže se nejedná o specifický rys pouze českých exemplářů. Přítomnost a zřetelnost granulace patří k běžným rysům individuální variability a může být také ovlivněna zachovalostí. 
Popis: glabela jemně klenutá, vpředu silně rozšířená, ant. obrys hranatý. Glabelární brázdy S2 a S3 velmi slabé (běžně nezřetelné), S1 mediálně spojená s týlní brázdou. Střední část preokcipitálního prstence zcela srostlá s přední částí glabely, lat. preokcipitální laloky více srostlé s přední částí glabely, ostřeji odlišené od glabely než od genae. Okcipitální prstenec sag. široký a vysoký. Oči malé nebo středně velké, zraková plocha eliptická nebo ledvinovitá. Hraniční brázda není v genálním úhlu přerušená ani mělká. Vinkulární brázda mediálně přerušená. Pygidium velké, segmentace slabá; osa úzká.

Vedle trilobita Illaenula illaenoides (Chlupáč, 1977) † se jedná o druhý nejčastěji nalézaný druh z dané lokality. Nutno podotknout, že je ve většině případů trup rozplavený, kdy nejběžnějším případem je odplavený cephalon (viz. druhá fotografie). Takto zachovalý jedinec jako je na první fotografii, takovéto velikosti patří ke výjimečnějším nálezům. Občas je trilobit Struveaspis micromma z Chabičova mylně označován jako Phacopidella micromma. Trilobit druhu Phacopidella (Denckmannites) micromma (Roemer 1854) † je však jiný druh fakopidního trilobita, který se ve skutečnosti, ač je to v mnoha webových odkazech uváděno, v Chabičově nevyskytuje. Je to dáno tím, že jednotlivé weby prostě jen kopírují texty z webů jiných, bez toho aby došlo k jakékoliv aktualizaci. 

Rod Struveaspis Alberti 1966, který je Albertim pojmenován po významném německém paleontologovi Wolfgangu Struve (1924-1997), je vcelku vzácný fakopidní trilobit, který je typický svým redukovaným počtem facet na očích. Tam, kde jich ostatní fakopidní trilobiti mívají mnoho desítek, má jich Struveaspis jen pár. Podobně redukovaný počet facet má například trilobit Acastoides nebo Phacops (Prokops) hoeninghausi, kterého poprvé popsal Ivo Chlupáč na nálezech z prokopského údolí v Praze v r. 1971. Ale i ten má oproti trilobitu Struveaspis nepoměrně velké oči. Počet očních facet je u Struveaspise variabilní a není zcela jasné, čím to je způsobeno, zdali ontogenetickým vývojem, či pohlavním dimorfismem.
Co se týče Čech a Moravy, druh Struveaspis micromma (Roemer, 1852) † se vyskytuje jak v Barrandienu - zvláště spodní vrstvy třebotovských vápenců, zejména v blízkém okolí Prahy (různé lomy v Praze - Hlubočepích), kde se vyskytuje v načervenalých drobnozrnných vápencích s vložkami pestrých břidlic. V devonu na Moravě se S. micromma vyskytuje v tentakulitových břidlicích chabičovského souvrství. (svrchní část stínavsko-chabičovského souvrství) v oblasti Nízkého Jeseníku (srov. KETTNER, 1939, CHLUPÁČ 1965) a Křišťanovicích (CHLUPÁČ 1974).
Kromě toho rozeznáváme ještě druh Struveaspis fugitiva (Barrande, 1872) † - ten byl popsán z chotečského souvrství (viz. obrázek holotypu dole - Rekonstrukce). Lokality: Holyně u Prahy (lom Prastav a jeho okolí), lomy v okolí Chotče, nad bývalým Cvrčkovým mlýnem a jeho okolí, okolí Chýnice (např. Kněží hora), Karlštejn (lom na západním úpatí vrchu). Na všech těchto lokalitách se S. fugitiva vyskytuje vázána vždy na vrstvy šedého mikritického vápenného kalu.
V neposlední řadě nesmíme opomenout druh Struveaspis maroccanica Alberti, 1970 † - ten je v barrandienské oblasti lokálně poměrně hojný, vyskytuje se ve svrchní části třebotovských vápenců, vzácně s přesahem do spodní části chotečských vápenců. Lokality: třebotovské vápence: Choteč, lom "Na mramoru", Holyně (bývalý lom Prastav a jeho okolí), Srbsko - zářez silnice, Tobolka - staré lomy "Na Záběhlově" a Císařská rokle u Srbska. Chotečské vápence: Choteč, starobylý lom na západním svahu Kněží hory u Karlštejna.
Výskyty v jižním a středním Maroku (G. Alberti, 1970) se objevují ve stejných vrstvách jako např. v barrandienské oblasti.

V nedávné době byl trilobit Struveaspis objeven i na nové marocké lokalitě Jorf, což je lokalita, poblíž které jsou doly na výrobu známých suvenýrů z devonských goniatitů. Nálezů z této nové lokality zatím není mnoho a nejsou plně zmapovány, ale jak známe marocké "skalníky", zanedlouho jistě z tamní lokality zaplaví trh i s fosiliemi tohoto druhu.

Na fotografiích výše jsou drobná hlavička - 17 mm (sag) a bohužel nekompletní pygidium, ovšem mimořádné velikosti - 17 x 40 mm (do rozměru není započítána chybějící část). Muselo se jednat o vskutku gerontického jedince, odhadem cca 70 - 75 mm.

Vlevo rekonstrukce trilobita rodu Struveaspis Alberti, 1966 †, uprostřed Struveaspis microma dle Chlupáče, 1973, zcela vpravo Struveaspis fugitiva (Barrande, 1872) † z Lužce (chotečské souvrství).

Vědecká synonyma
Struveaspis micromma micromma (Roemer, 1852)
Phacops micromma ROEMER
Phacopidella (Denckmannites) micromma (A. ROEMER)
Phacopidella (Struveaspis) micromma (A. ROEMER)

Zdroj:
- Ivo Chlupáč. The phacopid trilobites of the Silurian and Devonian of Czechoslovakia, vydal ÚÚG, Praha, v Academii, nakladatelství Československé akademie věd • Praha 1977 
- Joachim Barrande. Système silurien, Trilobites, Crustacea divers et Poissone, 1872

Plantae Haeckel - rostliny

Lokalita Chabičov je velmi zajímavá. Samotná věda ji nedokáže zatím uspokojivě zrekonstruovat. Na lokalitě lze nalézt (prozatím) pouze šest prokazatelných druhů trilobitů, nicméně ve většině případů skvěle zachovalých a co více i kompletních. Trilobiti jsou většinou slepí nebo s velmi redukovanýma očima. To mnohé badatele vede k poznatku, že šlo o hlubokomořské prostředí, nebere se však v podtaz, že jsou ve stejných vrstvách zachovány nálezy, jež této teorii odporují. Jde například o nálezy rugozních (drsnatých) korálů Syringaxon (Alleynea) zimmermanni Weissermel, 1941, Pleurodictyum sp. Goldfuss 1829, kteří obývali mělká, dobře prokysličená, příbojová moře, stejně tak hlubší bahnitá moře nesvědčila lilijicím, orthocerům, ale především poměrně častý výskyt suchozemských rostlin prozatím určených rodů Pseudosporochnus Leclercq & Banks, 1962 † a Chlupacia moravica Obrhel (1975) †. Naše domněnka je, že se jednalo spíše o pobřeží s prudkým spádem do moře. Vychází především z předpokladu velmi častého výskytu těchto rynofitních rostlin ve stejné vrstvě s hlubokomořskými živočichy. Je málo pravděpodobné, že by byl spád zbytků těchto suchozemských rostlin tak častý do velkých hlubin, pokud by se nejednalo o prudké, spádové pobřeží.

• Pseudosporochnus krejcii Stur. 1904 †, Potonié & Bernard (1904)

Říše: Plantae Haeckel - rostliny, oddělení: Monilophyta Cantino et Donoghue - kapradiny, třída: Equisetopsida C. Agardh - přesličky, řád: Cladoxylales Zimmerm. †, čeleď: Cladoxylaceae Unger, rod: Pseudosporochnus Potonié & Bernard †, druh: Pseudosporochnus krejcii Stur. 1904 †, Potonié & Bernard (1904).

Pseudosporochnus je rod vyhynulé psilofytní cévnaté rostliny, která žila v období středního devonu (před asi 365.000.000 roky), jejíž pozůstatky byly nalezeny v Evropě. Tato rostlina je jedním z nejstarších známých stromů, který je příbuzný dnešních kapradin: měl silný kmen, a mohl dosahovat výšky až tři metry (některé zdroje uvádějí výšku okolo 75 cm nebo něco přes 1 m, pravděpodobně druh od druhu). Centrální kmen se opíral o velký počet kořenů a zdobila jej olistěná koruna. Musel to být jeden z nejvyšších stromů středního devonu. První fragmentární pozůstatky rodu Pseudosporochnus, byly interpretovány jako řasy. V současné době je Pseudosporochnus považován za skupinu rostlin tzv. cladoxylopsidy, které se vyznačují komplexním cévním systémem s řadou radiálních struktur (xilemi). Je obecně považován za hlavní složku nejstarších lesů Země.

Vzhledem k tomu, že se pozůstatky těchto prakapradin nalézají v Chabičově ve vrstvách společně s mořskými živočichy crinoidy, korály, tentakulity, brachiopody a trilobity (Illaenula illaenoides, Moravocoryphe kettnerii, Struveaspis micromma, Piriproetus sp., Plagiolaria sp. a jeden z posledních objevů Reticuloharpes nebo snad Harpes - klasifikace je v šetření), dá se předpokládat, že šlo o přímořské pobřeží. Je důležité si uvědomit, že se český masív (totéž platí i o moravských devonských vrstvách) v období devonu nacházel na jižní polokouli téměř na rovníku, takže zde tehdy panovalo téměř tropické podnebí. Pobřeží mohlo připomínat známé mangrovové porosty (kořenový systém rostliny Pseudosporochnus by tomu odpovídal), které se dnes nalézají v tzv. braktických vodách, to je v deltách řek, kde se sladká voda mísí se slanou a tak podobně právě mohly vypadat scenérie, které dnes známe jako stínavsko-chabičovské souvrství.

Fotografie nahoře představují poměrně zdařilý nález z Chabičova na kterém jsou větve, pravděpodobně rodu Pseudosporochnus - listy byly tenkého, jazykovitého tvaru. Častější jsou nálezy fragmenů holých větévek. Výška je 75 mm. 21. 7. 2016.

• Chlupacia moravica Obrhel (1975)

Říše Plantae - rostliny, podříše: Cormobionta - vyšší rostliny, nadoddělení: Psilophyta - psilofytní rostliny, oddělení: Rhyniophyta, rod: Chlupacia Obrhel, 1969 †, druh Chlupacia moravica Obrhel (1975) †.

Níže jsou otisky pravděpodobně druhu Chlupacia moravica (Obrhel, 1975) - Chabičov - stínavsko-chabičovské souvrství, dalej (svrchní ems) - spodní devon. Postranní osy vyrůstají proti sobě a jsou sbíhavé; osky posledního řádu jsou až 4 cm dlouhé, několikrát se dichotomicky dělí a jsou lehce ohnuté.

Ostatní doprovodná fauna (lilijice, ramenonožci, anarcestidi, plži, tentakuliti, problematika) 

• Crinoidea sp. ind.

• Gyroceratites gracilis Bronn, 1835

Třída: Cephalopoda Cuvier, 1795 - hlavonožci, podtřída: Ammonoidea Zittel, 1884 † - amoniti, nadřád: Palaeoammonoidea † - paleoamoniti, řád: Agoniatitida Ruzhencev, 1957 † - anarcestidi, podřád: Agoniatitina Ruzhencev, 1957 †, nadčeleď: Mimosphinctoidea Erben, 1953 †, čeleď: Mimoceratidae Steinmann, 1890 †, rod: Gyroceratites Meyer, 1831 †, druh: Gyroceratites gracilis Bronn, 1835 †.

Na lokalitě Chabičov se v eifelských vrstvách vyskytují také poměrně vzácně goniatiti. Problém je často s jejich taxonomickým zařazením. Mnohdy se naleznou s nezřetelnými suturami. Schází novější revize těchto nálezů. Zde publikovaný nález představuje vůdčího agoniatitida (anacerstida) druhu Gyroceratites gracilis Bronn, 1835 †, který pomohl rozluštit záhadu Chabičovské stratigrafie.

• Blíže neurčený gastropod 

• Prodavidsonia vicina Havlíček, 1967

Kmen: Brachiopoda Duméril, 1806 - ramenonožci, podkmen: Rhynchonelliformea, třída: Rhynchonellata, řád: Atrypida Rzhonsnitskaya, 1960 †, podřád: Davidsoniidina †, nadčeleď: Davidsonioidea King, 1850 †, čeleď: Davidsoniidae King, 1850 †, rod: Prodavidsonia Havlíček, 1956 †, druh: Prodavidsonia vicina Havlíček, 1967 †.

Brachiopod druhu Prodavidsonia vicina Havlíček, 1967 †, byl popsán na nálezech z dnes již zaniklé devonské lokality v Horním Benešově na Moravě. Nálezy z Chabičova nejsou tak časté a také díky hůře zachovalým detailům skulptury a zámkům je jejich přesná identifikace opatrnější a jsou označovány jako druh Prodavidsonia vicina sp.n. †. Lokalita Chabičov na Moravě se brachiopody zrovna nehemží, nálezů je poměrně málo, co se týče druhové diverzity, je to nevalné. Kromě ramenonožce rodu Prodavidsonia Havlíček, 1956 † známe z lokality ještě jiného brachiopoda a to rodu Orbiculoidea d'Orbigny, 1847 †. Kromě těchto dvou brachiopodů, kteří jsou již identifikováni je na lokalitě zaznamenán výskyt ramenonožců, kteří jsou zcela nebo velmi těžce zařaditení.

• Styliolina fissurella Hall, 1843

Kmen: Mollusca Cuvier, 1795 - měkkýši, třída: Tentaculita Boucek 1964 †, podtřída: Dacryoconarida Fisher 1962 †, řád: Styliolinida Ljaschenko 1955 †, čeleď: Styliolinidae Grabau and Shimer 1910 †, rod: Styliolina Karpinsky 1884 †, druh: Styliolina fissurella Hall, 1843 †.

Tentakuliti jsou problematická třída, jejichž jednoznačné systematické zařazení není doposud známo. Většinou jsou dle taxonomie řazeni k měkkýšům. Tomu by de fakto značně odpovídala jak stavba, tak vnitřní anatomie. Tentakuliti si ke své ochraně vytvářeli drobné (0,8-80 mm dlouhé), úzce kónické (kuželovité), přímé schránky. Každá schránka vyrůstá z embryonální komůrky ve vrcholu kužele. Od vrcholu se kužel rozevírá pod malým růstovým úhlem směrem ke kruhovitému ústí. Schránka je pokryte příčnými prstenci. U některých forem jsou ve vrcholových partiích uvnitř kužele přepážky (septa), která dělí tento prostor na komůrky. Schránka je tvořena vápníkem. Pravděpodobně žili planktonicky v klidnějších vodách v nevelké hloubce. Nálezy tentakulitů jsou známy od spodního ordoviku až po svrchní devon. Maximálního rozvoje dosáhli v devonu, kdy se často uplatňovali jako horninotvorné fosilie (vápence, břidlice). 

Vlevo Styliolina sp., vpravo anatomie tentakulita.

• Syringaxon (Alleynea) zimmermanni Weissermel, 1941

Třída: Anthozoa Ehrenberg, 1834 - korálnatci, Podtřída: Scleractinia (Hexacorallia) - Koráli šestičetní, Řád: Rugosa - Koráli drsnatí (čtyřčetní), Rod: Syringaxon LINDSTÖRM, 1882 †, druh: Syringaxon (Alleynea) zimmermanni Weissermel, 1941 †.

Syringaxon LINDSTÖRM, 1882 - malé, většinou lehce zakřiveně ceratoidní korality, na povrchu výrazně podélně žebrované. Uvnitř jsou pouze velká metasepta, která se ve střední části navzájem spojují v nepravou vnitřní stěnu (aulos). Výskyt silur - devon. Na severní Moravě se rod vyskytuje v břidlicích spodního a středního devonu Syringaxon zimmermanni Weissermel, 1941 † (stínavsko-chabičovské souvrství). Na lokalitě Chabičov se vyskytují i jiní zástupci koralitů. Prokazatelně tam byl nalezen koralit rodu Pleurodictyum. Mnohé další rody, ač nešlo zřejmě zrovna o typické korálové moře, se v Chabičově zcela jistě ještě naleznou.

Literatura popisující taxon Syringaxon - Řehoř, F., Řehořová, M., Vašíček, Z.: Za zkamenělinami Severní Moravy, Ostravské muzeum, Ostrava 1978, strana 55 a 180.

• Zde několik málo problematických nálezů

Často při hledání narazíme na těžko identifikovatelný nález. Jednak jsou nálezy z Chabičova tektonicky stlačené a také neexistuje literatura, zabývající se podobnými nálezy. Publikujeme tedy pár zajímavých vzorků z většího množství takovýchto chabičovských problematik.